Řeklo by se, že odhalení busty nějakému zasloužilému občanovi či občance není žádný problém – uplácá se hlava, nasadí se jí brýle, doplní se příslušné jméno, životní data a hotovo. Skutečně? To jsou ovšem věci, za které Zdeněk Vašíček, o němž je tady řeč, nemůže: Podobu a jméno zdědil, o své narození se nijak nepřičinil, a co se týká smrti, to také není žádná zásluha – umře kdejaký blb stejně jako génius, na věčnost se odebere ten, který třel bídu s nouzí, stejně jako střádal, který seděl na penězích. Kdo je tedy Zdeněk Vašíček?
Jediné, o co se můžeme při pohledu na tuto desku opřít, jsou čtyři více méně záhadná slova: historik, vězeň, panelář, filosof. Co má tato podivná čtveřice společného? To je jednoduché, Zdeňka Vašíčka. Na tom, že je někdo historik nebo filosof není jistě nic pozoruhodného. Pozoruhodné se tato označení stanou až ve spojení s dalšími dvěma výrazy – vězeň a panelář, a právě Vašíčkovy osudy tvoří z těchto slov jeden smysluplný, ba dalo by se říci harmonický celek.
Tak tedy vězeň. Původně jsme uvažovali o tom, že by tam mělo stát politický vězeň. Jednak by to ale bylo moc dlouhé a především bychom význam toho slova omezili a ochudili. Slovo vězeň zde neznamená synonymum pro hrdinství, nebo nějaký statečný občanský postoj – to bychom Vašíčka urazili. Je to výraz pro iniciační, existenciální zážitek, který je ničím nenahraditelný a Vašíček si také v tomto ohledu kriminál velmi považoval. Ve vězení, kde najednou začal prožívat čas zcela jinak než dosud, se Vašíček s definitivní platností osvobodil – od tzv. spořádanosti, korektnosti, objektivity, vyváženosti, kterými systém zaplňuje veřejný prostor, aby občané nezlobili.
V tomto ohledu je tedy jedno, seděl-li někdo za rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví nebo za to, že dal policajtovi facku. Vašíček ovšem dostal paragraf podvracení republiky, což je mi – jako monarchistovi – obzvlášť milé. Ne nadarmo obdržel Vašíček Cenu Ferdinanda Dobrotivého, rakouského císaře a posledního českého korunovaného krále, určenou osobnostem, jejichž veřejné působení „nemusí být nutně spojeno s intelektuálními, sportovními, uměleckými či jinými obecně oceňovanými výkony, politickými či podnikatelskými úspěchy, kterých je schopen docílit kdejaký psychopat a hajzl, ale hodnotí slušnost, která vychází z vlastního založení a přesvědčení“. Cenu každoročně uděluje Studentský list pro seniory Babylon, kam Vašíček pod jménem Slavoj Český (na blbější jméno prý nemohl přijít) pravidelně přispíval.
Aby tomu podvracení Vašíček dostál i v NVÚ Plzeň-Bory vštěpoval svému spoluvězni mladému Janu Šabatovi upravené Masarykovo heslo: Nic nechtít a ničeho se nebát. To ovšem souvisí s výše uvedeným časem. Když je člověk vnitřně svobodný, přestane se starat o to, co bude zítra nebo pozítří, a věci – světe div se – se začnou rovnat samy. Po absolvování university se Vašíček zašil do okresního archivu v Trutnově, kde měl klid, ovšem jen do doby, než na odboru školství a kultury nastoupil nový vedoucí, kádrový bolševik, který si jednotlivé zaměstnance předvolával na pohovor. „Když jsem přišel na řadu,“ vzpomínal Vašíček, „spustil na mě: soudruhu, děláš hovno, nejsme s tvou prací spokojeni atd. Já mu na to řekl: Tak mi polib prdel. A on hned na to: Chceš kafe?“
Vašíček si výše uvedené mohl dovolit jednoduše proto, že nic nechtěl – na svém postu nebazíroval a kádrovák, který to na Vašíčka zkoušel jako na každého jiného, to také ihned poznal a zařadil zpátečku. Od té doby měl Vašíček v archivu opět klid. Ne snad, že by Vašíčkovi či jemu podobným lidem dotyčný kádrovák fandil, ale jednoduše proto, že nechtěl mít ve svém rajonu žádné problémy.
Vašíček měl ovšem nad podobnými týpky navrch i z jiného důvodu – necítil k nim totiž sebemenší nenávist, maximálně si z nich dělal dobrý den. Po kriminále Vašíček skončil v panelárně, což nebyl pochopitelně pro filosofa žádný trest, ale nová výzva k přemítání o povaze tohoto světa. A navíc si Vašíček, podle vlastních slov, zlepšil i fyzičku, což také nebylo k zahození. Odtud tedy panelář.
Pak se ovšem ozval na inzerát Kovodružstva Drukov, že hledají expedienta. „Přijdu tam,“ popsal Vašíček přijímací pohovor, „vedoucí sto dvacet kilo, taška plná piv, hned mi tykal, tak já taky, a poněvadž jsem věděl, jak to chodí, zkraje povídám, že jsem byl zavřenej. On na to, že to je tam každej druhej. Tak jsem to otočil vejš a povídám – za politiku. On, hm, aspoň máš nějaký přesvědčení, tebe beru, vy jste kluci inteligentní a umíte držet hubu. Já na to, no dobře, ale co stranická organisace? On se vyklonil z okna a zavolal: ‚Aničko, pojď sem!‘ Vstoupila Anička a on povídá: ‚Aničko, je tady soudruh, který byl zavřenej.‘ ‚Ano, soudruhu.‘ ‚Kvůli politice.‘ ‚Ano, soudruhu.‘ ‚Tak já ho přijímám.‘ ‚Ano, soudruhu.‘ ‚Tak dobře, můžeš jít.‘ ‚Ano, soudruhu.‘ – To byla vedoucí stranické organisace. Skončilo to nakonec tak, že Vašíček psal soudruhovi vedoucímu stranické projevy, které prokládal vymyšlenými citáty z Marxe. Nebylo snad kovodružstvo nad universitu?
Společenské vědní obory se snaží popsat různé sociokulturní jevy či veličiny. Historie, politologie, sociologie, antropologie, etnologie…, věda obecně, nám předkládají pravdy, které, když jsou jednou přijaté, tak se o nich už dále nepochybuje. Tím se ovšem omyly množí exponenciální řadou, ačkoli jde často o vyložené pitomosti. Vašíček se této vědecké hry na blbce odmítl účastnit a z pozice paneláře, který vystudoval filosofii se drze ptal po smyslu, účelu a cíli jednotlivých vědních oborů. Tzv. společenské vědy byly trvalým zdrojem jeho kritiky. Materie je přitom nepřeberné množství. Společenské vědy za dvě století své existence vyprodukovaly neuvěřitelné množství balastu a na prvním místě samotné společenskovědní odborníky – vědci neutvářejí společenské vědy, ale společenské vědy produkují vědce. „Osobní historie vědců splývají s institucí,“ říká Vašíček a cituje dalšího svého spoluvězně historika Jana Tesaře: „Hajzlík, který se bojí otevřít hubu neřku na Husáka, ale třeba jen na učence sobě nejblíže služebně nadřízeného, píše rozměrná díla o odboji proti nacismu a hned se cítí tak říkajíc ,na soudu dějin´ – nikoli obžalovaným, ale předsedou senátu.“
Základní problém tuzemského filosofa a historika je, že nebyl ve vězení. Slova historik a filosof na desce, nedoplněna o slova vězeň a panelář, by ztratila jakýkoli význam. To je ovšem dnešní Akademie i universita.
Ve vzpomínce na Zdeňka Vašíčka napsal jeho letitý kamarád už z dob disentu Martin Hybler, že si nedokáže jasně vzpomenout, o čem vlastně po celá ta léta diskutovali: „Asi tak o všem možném. Kromě případů kdy Zdeněk něco vyprávěl, byl v naznačování vlastních mínění velmi úsporný. Jakožto zdánlivě tolerantní člověk – spíše diplomat – nijak nekomentoval ani zjevné pitomosti, které jeho partneři v rozhovoru produkovali. Často zbyl právě jen ten pohled – náhle upřený kamsi vysoko do nebe, tam, kde všechny pitomosti svobodně poletují, zdůraznění nepřítomnosti v situaci a neakceptování toho, co se říká.“
Nevím, jestli Michal Blažek citovaná slova četl, když ale modeloval Vašíčkovu hlavu, výše uvedené vystihl přesně.
A na závěr bychom neměli vynechat Kyjov, kde Vašíček podnikal své první krůčky, později kroky – a že jich za život udělal nepočítaně. Tato pamětní deska by měla připomínat i další významné členy rodu, kteří by neměli upadnout v zapomnění, a to především Vašíčka dědu, který do Kyjova přiharcoval na konci 19. století a otevřel si zde železářství. „Jeho způsob života byl následující,“ vzpomínal Zdeněk Vašíček na svého předka: „Ráno vstal, babička mu udělala snídani, přišel do kšeftu, provedl dohled nad prodavačem, nebo dvěma, uvítal zákazníky, marciální vous, až po pás, a pak odešel na gáblík do restaurace Záložna, kde spolu s jinými dobrými brachy vlastenčili… k tomu telecí gulášek a víno. Pak se odebral zpět do krámu, zbuzeroval personál, zatímco babička mezitím přichystala oběd, po něm si lehl a navečer se šel projít na svůj vinohrad. Domu se vrátil k večeři, zase buzerace, a pak odchod do restaurace, kde každý den vypil né více né méně než pětadvacet Plzní. Takže obchod přivedl zu grunt. Samozřejmě kouřil, viržinka. Umřel v 94 letech.“
Město Kyjov může právem být na své Vašíčky hrdé.
Petr Placák čte slavnostní proslov.
Foto: Petr Hořčička