Víkend: Magazín Hospodářských novin č. 35, 27. srpna 2004
Jiří Gruntorád: Pořád bojujeme o přežití
Libri prohibiti, instituce, kterou Jiří Gruntorád po revoluci založil a v jejímž čele stojí, patří mezi nejpozoruhodnější počiny české “kulturní práce” po roce 1989. A to navzdory tomu, že je tato knihovna samizdatové literatury a undergroundové produkce dodnes málo známá a stojí bohužel poněkud stranou zájmu hlavního proudu českého kulturního života.
Jak jste se vlastně k samizdatu dostal?
V roce 1968 mi bylo šestnáct let a to je věk, kdy člověk hodně vnímá, co se děje kolem. Sledoval jsem západní rádia a chodil jsem na koncerty folkových písničkářů jako byli Hutka, Třešňák a Merta. Taky jsem hodně četl, už odmala – a najednou nebylo co číst…
Když jsem pak pracoval jako zedník u OPBH Praha 2, jednou jsem opravoval díru po instalatérech na Karlově náměstí u Bendů, kde byly štosy samizdatů. Václav Benda už tenkrát byl dosti důležitým opozičníkem. To byla moje cesta k Chartě. Při každé takové práci je čas na svačinu, takže pak jsem si u kafe povídal s Kamilou Bendovou. Ptal jsem se a dostal odpověď.
Tehdy vás napadlo, že by bylo dobré ty věci nějak shromažďovat a archivovat?
Ono nebylo co archivovat, protože samizdatů bylo v absolutních číslech hrozně málo. Knihy vycházely v nákladu deset dvacet kusů, čili vůbec získat do vlastnictví samizdatovou knížku byl problém. Musel jste vědět o někom, kdo tu možnost má, a poptávka byla daleko větší než nabídka. Takže mne napadla jiná věc: pomoci těm knížkám na svět. Pár jsem si jich od Bendů vypůjčil a opisoval jsem je, pokud možno básničky, protože mají kratší řádky. Začal jsem Seifertovým Morovým sloupem. Opatřil jsem si dost bytelný kufříkový stroj, který propsal 13 kopií, knížky jsem nechával vázat u knihaře a snažil se najít určitý okruh lidí, kteří by mi s tím pomohli. Šlo hlavně o opisování, které je časově hrozně náročné. Hledal jsem kamarádky v domácnosti, což se mi podařilo, takže potom pro mne opisovalo několik lidí a vyvinula se z toho jakási knižní edice – říkal jsem jí Popelnice, protože tady existovalo už několik “renomovaných samizdatových nakladatelství”, třeba Petlice nebo Expedice, a ty taky končily na -ce…
A jak jste tedy začal archivovat exempláře z jiných edic, z jiných samizdatových vydavatelských pokusů?
Mám takové řekněme archivářské geny, takže od první knížky, kterou jsem opsal, jsem dělal sbírku, archivní řadu, a ukládal jsem ty knížky u různých přátel, aby byly mimo dosah Státní bezpečnosti. Jejím základem byly moje první opisy. Další knížky se mi podařilo získat výměnou, občas jsem něco kupoval. Dělal jsem dvě archivní řady, pokud jsem ty knížky měl dvojmo, a doma jsem z bezpečnostních důvodů neměl víc věcí, než jsem potřeboval. Ono jich i tak bylo dost, protože knížky se musely od písařek odnést k vazači a potom zase roznést někam, kde se dál distribuovaly.
A záhy přišel první konflikt s režimem…
Jednoho dne roku 1978 se u mě ráno objevili nějací páni a povídají: “Půjdete s námi”. Bylo z toho trestní stíhání, takové varování. Odsoudili mě za držení střelné zbraně, která nikdy neexistovala. Na povolení k domovní prohlídce měli, že hledají střelnou zbraň, ale zabavovali knihy a časopisy.
Po třech měsících vás pustili. Místo toho, abyste se choval podle jejich varování, rozjel jste samizdat ve velkém. Snažil jste se být aspoň opatrnější?
Samozřejmě jsem vždycky utajil, jak se věci dělají, čili informace o tom, kdo ty knížky dělá nebo jak se rozšiřují, estébáci neměli. Ale pak jim pomohla náhoda – u knihaře, který pracoval pro jinou “samizdatovou firmu”, našli v notýsku moje jméno a seznam knížek, které pro mne vázal. To už jsem dělal několik desítek knížek do roka, neopisoval jsem už jenom vypůjčené, ale snažil jsem se i o nové věci, seznámil jsem se s Jardou Hutkou, Vlastou Třešňákem a dalšími, pěkné knížky jsem vydal třeba Vodňanskému…
Takže mě zavřeli podruhé, tentokrát na čtyři roky. Do Minkovic, což byl skutečný koncentrák. Tam i bachaři chodili za trest. Bylo to u Liberce pod Ještědem a sněžilo tam od října do května. Práce tam byla likvidační, tzv. válcovou technologií se tam vyráběly ověsy na lustry, které pak šly za valuty do světa. Normy byly samozřejmě udělané tak, aby se daly velmi těžko splnit. Vrátil jsem se v prosinci 1984, těsně před Vánoci. A měl jsem před sebou ještě tři roky ochranného dohledu.
Takže jste se musel každý den hlásit?
Nejen každý den, zpočátku devětkrát týdně, v sobotu a neděli dvakrát v přesně určenou hodinu. Každý měsíc jsem musel předkládat výplatní pásku policajtovi, po 22. hodině jsem se musel zdržovat v obvodu svého bydliště na Praze 2, takže třeba do hospody v Praze 1 jsem po desáté večer nemohl. Když jsem chtěl na dovolenou, musel jsem předem písemně nahlásit, kam chci jet, a orgán mi potom uložil podmínky ochranného dohledu v místě dovolené. Dnes už je to těžko představitelné. Pro porovnání: třeba recidivista, který byl několikrát odsouzen, se hlásil třeba jednou za 14 dnů, těžký recidivista se musel přijít ukázat jednou týdně. Já tam musel denně.
V jakém stavu jste se vrátil z vězení?
Co člověka nezlomí, to ho posílí. Myslím, že jsem vyšel silnější.
A jak jste dokázal dělat samizdat v podmínkách ochranného dohledu?
I v době mého věznění vyšlo několik desítek knížek, to nepřestalo fungovat, protože kamarád Oleg Hejnyš okamžitě nastoupil na mé místo a pokračoval ve vydávání, převzal tu síť. Edice fungovala nepřetržitě.
Jaký zlom podle vás znamenal vznik Revolver Revue nebo Vokna, kdy se “staromódní” samizdat se strojopisnými kopiemi změnil v něco, co už vypadalo jako časopis, mělo to už výtvarnou podobu a kopie se počítaly na stovky?
Pokusy o výtvarnou podobu samizdatu tu byly už od začátku 70. let. Literární samizdat se dělal velmi hezky, knížky měly někdy fotky nebo grafické listy, takže v tom problém nebyl. Potíž byla s nákladem. Šlo o to, dělat knihy takovou technikou, aby umožnila větší náklad než těch 12-15 kopií, což se povedlo až koncem 70. let, kdy na přístroji značky Ormig vzniklo prvních pět čísel Vokna v nákladu už několika desítek kusů. Tam bych viděl začátek snah, aby to nebylo jen pěkné, ale aby toho bylo víc.
Samozřejmě byly pokusy už předtím, začátkem 70. let se některé politické časopisy taky rozmnožovaly na cyklostylu, ale vydavatele brzo pochytali a zavřeli. Pak byla poměrně velká proluka, až František Stárek zase spustil Vokno. Od 80. let se to začalo rozjíždět, vznikly Informace o církvi, Informace o Chartě…
Kde se všechny ty cyklostyly braly?
Mohly to být buď stroje vyřazené z podniků, které někdo opravil, nebo z far, z některých klášterů, kde je měli regulérně, ve školách… Bylo jich tu poměrně dost.
Kde vůbec vidíte kořeny samizdatu? Jaká je jeho historie?
Za první samizdat se pokládá otevřený dopis moskevského patriarchy z podzimu 1918, v němž protestuje proti bolševickému puči. Ale to slovo samo se objevilo až koncem 50. nebo začátkem 60. let v Sovětském svazu. Samizdaty, aniž by se takhle jmenovaly, však fungovaly ve všech totalitách. Za nacistické okupace tu byly letáky, letákové noviny, to všechno se dá nazvat samizdatem, ale byl i regulérní literární samizdat, knížky, které by neprošly cenzurou, se opisovaly už tenkrát. Podobně tomu bylo v Polsku, kde existovaly podzemní časopisy, které plynule přešly z protiněmecké na protikomunistickou tématiku. A tady to bylo víceméně podobné. Už v roce 1948 se tu tiskly ilegální noviny, časopisy a spousta lidí za to byla odsouzená.
Opisovalo se na stroji, ale hlavně tisklo na cyklostylech. Byla to jediná technika, která po celou dobu komunismu umožňovala větší počet kopií. Takže jsme se vlastně v 80. letech vrátili ke stejné technice, která tu byla již za války. Za války vycházelo na cyklostylu Rudé právo nebo V boj. A pak to po roce čtyřicet osm pokračovalo, tady byly desítky takových časopisů.
V čem byl pro nás inspirativní třeba polský samizdat?
Poláci byli celou dobu napřed. Jednak je to větší národ, a pak má v tomhle i větší tradici. Já vlastně neznám polský strojopisný samizdat, to je asi něco, co patrně vůbec neexistuje. Oni pokud něco dělali, tak se to tisklo. Mám tu velmi vzácné vydání Hrabala, které je děláno na cyklostylu koncem 70. let, a vůbec všechny ostatní polské samizdaty jsou pouze tištěné. Mimochodem, neříkají tomu samizdat, pro ně to jsou “publikace druhého oběhu”. Samizdat pokládají za rusismus a to slovo nepoužívají.
Přestože Polsko i Rusko má bohatou historii samizdatu, váš archív bude asi největší z bývalých komunistických zemí…
S polskými archívy se srovnávat nedá, právě proto, že tam je dostupnost samizdatů daleko větší, tam vycházely knížky v nákladu stovek kusů, časopisy v tisících a noviny v desetitisících. Ale z těch všech ostatních východních zemí je to bezkonkurenčně největší kolekce.
Počtem titulů?
Dá se to měřit třeba na vydání, některé knížky se opisovaly více, některé míň, záleželo na čtenářském zájmu, i na pracnosti, tenčí knížky se opisovaly lépe než silnější. Tady mají některé přes tisíc stran, třeba Tolkienův Pán prstenů vyšel někdy v roce 1981 v několika opisech, ten má přes tisíc stran. Běžně se opisovaly různé pamflety nebo jednotlivé fejetony, to lidi rádi dělali, protože konec práce byl v dohlednu. Opsat knížku, která má stovky stran, trvalo několik týdnů, tisíc stran několik měsíců.
Dnes vaše knihovna Libri prohibiti sídlí na Senovážném náměstí, ale nepřestěhovala se sem hned po revoluci. Co tomu předcházelo?
Po revoluci nastala zvláštní situace. Jednak jsem měl svůj archív, který jsem vyzvedl od různých přátel, a pak jsem dostal velkou hromadu věcí, které mi byly zabaveny Státní bezpečností – samizdatové publikace, ale také exilové knížky, časopisy, které se sem už tenkrát pašovaly… Získal jsem také archív Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a archív Charty, takže na jeden byt toho bylo moc. Musel jsem s tím nějak naložit.
S knihovnou jsem nějakou dobu váhal, snažil jsem se, aby knížky došly svého uplatnění, aby se už konečně dostaly mezi lidi. Ale vypadalo to, že ve veřejných knihovnách, kde bylo stále ještě velmi konzervativní vedení, o samizdat nikdo příliš nestojí. Takže jediná možnost, jak tu ideu realizovat, bylo pořídit si vlastní knihovnu.
Tenkrát byl pražským primátorem Jaroslav Kořán. Zašel jsem za ním, vysvětlil mu, oč mi jde a proč potřebuju místo na knihovnu. Slíbil, že se poohlédne, a skutečně našel na bývalém Národním výboru pro Prahu-západ v Podskalské ulici volné kanceláře, z nichž nám byly tři úředně přiděleny, ačkoli knihovna nebyla vůbec právním subjektem. Tenkrát ovšem byla ještě velmi revoluční doba. A tak jsme v říjnu 1990 slavnostně otevřeli knihovnu, kde bylo asi tisíc samizdatových i exilových knížek a pár set časopisů. Od té doby se knihovna rozrostla víc než desetkrát.
Když ovšem komunisti na tom národním výboru zjistili, že se věšet nebude, tak se snažili nás zase dostat pryč, což se jim podařilo. A v únoru 1992 jsme se stěhovali sem, na Senovážné náměstí. Ale je to tu lepší, prostory jsou tu větší a jako nezisková organizace máme v tomto domě, který patří státu, sociální nájemné.
Kdo dnes váš archív využívá?
Je to samozřejmě veřejná knihovna, jsme řádně zaregistrováni na Ministerstvu kultury jako veřejná knihovna a chodí a jezdí sem profesoři a studenti z celého světa, od Američanů až po Japonce. Každý, kdo se zajímá o československou minulost, dříve nebo později skončí u nás. Jakmile narazí na samizdat a na opozici, přijde sem, protože tenhle archív je skutečně největší a nejreprezentativnější.
Ale návštěvy z českých vysokých škol jsou spíše výjimkou. Své studenty sem vodí třeba jeden profesor z informatiky, dost sem chodí i studenti ze soukromé Literární akademie Josefa Škvoreckého, protože o knihovně od svých profesorů vědí… A pak už jen americké vysoké školy, kde shodou okolností přednáší i bývalí čeští disidenti jako Jan Urban, který například dělá semináře k soudobým dějinám a samizdatu.
Takže třeba profesoři bohemistiky z různých univerzit po Česku sem studenty nevodí?
Opravdu velmi výjimečně.
A jakým způsobem sháníte peníze na provoz?
Samotný provoz knihovny stojí přes milión ročně, loni a předloni to bylo 1 200 000 korun, přitom nemáme zaměstnance, protože na to bychom potřebovali mnohem víc peněz. Některé věci nakupuji, protože ne každý knížky daruje, takže ročně utratím ještě kolem 80 tisíc na nákupy z antikvariátu nebo od lidí.
Peníze se shánějí velmi obtížně, protože stát takové aktivity financovat nechce. Dotace, které dostáváme z Ministerstva kultury, pokryjí ročně 25 – 30 % našeho rozpočtu, zbytek musím někde vyžebrat a schází se to doslova po stokorunách. Když nám někdo dá stovku, jsem rád, když 10 tisíc, jsem ještě radši. Je to pořád v podstatě boj o přežití.
(box)
Jiří Gruntorád (*1952)
Vydavatel a knihovník, od roku 1990 provozovatel knihovny Libri prohibiti. V letech 1970 – 1990 pracoval jako průvodčí, dřevorubec, zedník, přidavač, skladový dělník a topič. 1990 -1999 sekretář Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, dokumentarista v Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu. V letech 1978 – 1989 řídil nezávislou samizdatovou edici Popelnice, kde vyšlo na 130 titulů. Knihovna Libri prohibiti dnes čítá přes 23 tisíc “knihovních jednotek”.
Jan Macháček
Víkend: Magazín Hospodářských novin č. 35, 27. srpna 2004