Nový prostor č. 62, září 2001
Knihy zakázané
Národy se likvidují tak, že se jim vezme paměť, říká v Knize smíchu a zapomnění Milan Kundera a něco na tom bude. Když například v době tzv. čínské kulturní revoluce vtrhli rudí osvětáři do města, nejprve prý roztřískali muzeum, pak pomlátili učitele a nakonec zapálili knihovnu… Právě o uchování paměti usiluje pražská Libri prohibiti, která již jedenáctým rokem představuje v dějinách českého knihovnictví pozoruhodnou kuriozitu – jednak je knihovnou soukromou a za druhé soustřeďuje výhradně “knihy zakázané”. Vznikla z potřeby zpřístupnit širší veřejnosti produkci exilových a samizdatových vydavatelů a zaplnit tak jedno z bílých míst naší nedávné historie.
Ach, to státu hanobení
U zrodu knihovny Libri prohibiti stál Jiří Gruntorád, který již za totality vlastnil slušnou sbírku “podvratné” literatury. “Už tehdy jsem podobné tiskoviny sbíral s tím zlým úmyslem nenechat si je pro sebe, ale šířit je dál,” říká Gruntorád. V roce 1980 ho za to komunistický režim poslal na čtyři roky do vězení. Básník Magor potom veršoval: “…v kostele sv. Bruna/ prázdné je tabernákulum/ z Minkovic přijel Gruntorád/ neblahé orákulum” – to když Gruntoráda deportovali z minkovického kriminálu a celý orwellovský rok 1984 strávil ve Valdicích.
Po listopadové revoluci se idea knihovny soustřeďující necenzurovanou literaturu mohla začít realizovat v praxi – ostatně podobná dokumentační střediska se rodila i v dalších zemích bývalého východního bloku. Jiří Gruntorád a jeho spolupracovníci nejprve poněkud partyzánsky “skvótovali” kanceláře jednoho národního výboru, po roce se jim podařilo sehnat nebytové prostory na Senovážném náměstí v Praze, který předělali na bibliotéku. Zde sídlí dodnes.
V současnosti najdete v Libri prohibiti na 20 000 knihovních jednotek a přes 1600 titulů periodik. Kromě fondů samizdatové a exilové literatury a archivu dokumentů tu zřídili také audiovizuální oddělení, které má k dispozici stovky nahrávek nonkonformní hudby, zvukové záznamy podzemních přednášek a seminářů, různé videodokumenty, filmovou amatérskou produkci a další zajímavosti. Díky této unikátní sbírce vznikla řada literárně-historických publikací, studií, diplomových prací, byly zkompletovány kupř. spisy Hrabalovy, Havlovy, Jirousovy, Rotreklovy, texty skupiny Plastic People atd. Libri prohibiti poskytuje čtenářům i badatelům své služby zdarma; provoz financuje z grantů a sponzorských darů. Předloni byla její existence ohrožena, když úřednice ministerstva kultury knihovně radikálně seškrtala grantovou podporu. Boj o přežití se každoročně opakuje.
Pojďme se však už porozhlédnout po depozitáři…
Jiná kultura
Situace českého samizdatu byla značně odlišná od okolních socialistických států. Zatímco například v Polsku vycházely samizdaty převážně politicky zaměřené, protirežimní, u nás se touto cestou distribuovalo velké procento tzv. čisté literatury, mnohdy naprosto nepolitické – viz třeba verše Jaroslava Seiferta. Po událostech kolem roku 1968 totiž řada tuzemských spisovatelů ztratila možnost oficiálně publikovat, často bez ohledu na to, o čem psali. “Zákázali i mrtvé,” připomíná Jiří Gruntorád a přidává perličku ze svého rozsudku: “I nezávadného textu lze použít k nepřátelské propagandě proti našemu socialistickému společenskému řádu, jak ostatně ukázal i rok 1968.”
“Správný samizdat má vypadat takhle,” ujímá se opět slova můj průvodce a dává mi do ruky ohmataný svazek Vaculíkova Českého snáře, “plátno se trhá, listy vypadávají, průklepák samé oslí ucho, občas politý kafem. Tu knížku četlo jistě sto lidí, někteří ji měli půjčenou třeba jen na jednu noc – ale právě proto se to dělalo, aby se text dostal ke čtenářům.” Abychom se však nemýlili: existovaly i graficky skvostně upravené samizdaty – třeba ty z edice Tresor hermetismu, jež vydával knihař a nyní šéf nakladatelství Trigon Vladislav Zadrobílek. Krásně vypravené byly třeba i církevní samizdaty z 50. let – na faře pátera Jaroslava Knittla ve Vrchovinách fungovala později přímo samizdatová manufaktura, chrlící překlady západních teologů i kázání tuzemských duchovních. Zvláštní ráz měly také jehovistické samizdaty, které vycházely i v desetitisícových nákladech. Traduje se, že technicky zdatní Svědci Jehovovi rozebrali, součástku po součástce zakreslili a poté značně zdokonalili tehdejší tiskařský stroj, jelikož nebyli spokojeni s jeho výkonností.
Říká-li se, že každá kniha má svou historii, pak v Libri prohibiti toto rčení platí desetinásobně. Patrně nejopisovanějším titulem českého samizdatu se stal román 1984 George Orwella, který se v našich poměrech z utopie nenápadně přesunul do žánru socialistického realismu; mezi tuzemskými autory byl hvězdou třeba ludibrionista Ladislav Klíma. A pochopitelně: co svazek, to malá konspirační historka – pokoutně vytištěné balíky knih vyhazované v noci oknem z tiskárny rovnou na chodník, protistátní texty cyklostylované dík uklízečce přímo na ministerstvu vnitra apod. A což teprve literatura exilová. Například časopisy vydávané rádiem Svobodná Evropa: putovaly k nám z bavorské balonové základny v časovaných kontejnerech, které se otevíraly pomocí rozbušky a z letícího balonu se pak vysypávaly po našem pohraničí statisíce podvratných tiskovin.
“Kam přišli Češi, všude něco vydávali,” tvrdí Jiří Gruntorád a ukazuje mi česky psané exilové knihy a časopisy ze všech kontinentů světa – “kromě Antarktidy,” jak dodává. Básně Ivana Diviše vydané v Indii, Fischlovy Hovory s Janem Masarykem z Tel Avivu, kompletní produkci 68 Publishers z Toronta. Pokud se týče exilových periodik, těch mají v Libri prohibiti více než 620 titulů. “Co Čech, to publicista,” praví s úsměvem pan knihovník a dává mi nahlédnout do českého politicko-společenského věstníku vycházejícího v Brazílii.
Knihy a prapory
“To, co se u nás dělo za komunistického režimu, je pro dnešní děti už dávná historie. Je proto důležité, aby se mladá generace měla možnost dozvědět o minulosti pravdu,” říká Jiří Gruntorád a paměť tisíců “knih zakázaných” vyrovnaných za jeho zády snad dává odpověď na častou otázku, proč se lidé nesmíření s nesvobodou více než atentátům věnovali psaní a opisování. “Když k nám do Libri prohibiti přijedou Američani nebo Japonci, také jen nevěřícně kroutí hlavami nad miliony opsaných písmenek a ptají se: Proč jste to proboha nexeroxovali? Co se týče nevědění a zapomnění, stávají se dnes z Čechů též takoví Američani a Japonci.”
O tom, že minulost je dobré si připomínat stále, svědčí koneckonců třeba i “módní doplňky” některých mladých odpůrců globalizace, kteří při loňském zasedání MMF v Praze táhli i kolem oken Libri prohibiti. Rudé prapory v rukou, podobenky Lenina na tričku, srpy a kladiva na transparentech svědčí nejen o romantickém libidu revolucí, ale také o značně děravé paměti. Národy se likvidují tak, že…
Prosba
Libri prohibiti naléhavě prosí o pomoc přátele doma i ve světě. Kdo máte ještě staré samizdatové nebo exilové knihy, noviny, časopisy, gramofonové desky, nahrávky, filmy, brožury, oběžníky, letáky apod., ozvěte se. Dejte vědět o písemných pozůstalostech, knihovnách, archivech a sbírkách, které jsou ohroženy pro nezájem, nedostatek místa či z jiných důvodů. Je to opravdu důležité!
Jan Nejedlý
Nový prostor č. 62, září 2001