LN, 25. července 2001
Není samizdatu bez překlepu
Rozhovor s knihovníkem a bibliografem Jiřím Gruntorádem
Knihovnu Libri prohibiti, shromažďující na pražském Senovážném náměstí texty a jiné do-kumenty vznikající za minulého režimu mimo cenzuru, není třeba představovat. Ale mohli bychom se jí projít s jejím zakladatelem Jiřím Gruntorádem, který sám patřil ne tak dávno mezi nejpracovitější a nejpronásledovanější tvůrce českého samizdatu.
Předsíň
Tady máte zajímavou sochu – starý psací stroj, zasazený jedním rohem do bílého betonového bloku. Michal Blažek: Objekt, 1976… To je pomník samizdatu?
To není pomník samizdatu, ale půvabný ob-jekt, který evokuje historii.
To na skříni je tiskařský lis?
Ne, muzeální cyklostyl, na kterém se tiskly Informace o církvi.
Je starší, jistě nebyl vyroben až pro Informace.
Určitě se na něm za války tiskly podvratné písemnosti. Myslím si.
Kuchyňka
Tadyhle jsem vám vařil kafe. A tady máme xerox, hojně používaný. Děláme tak třicet tisíc kopií ročně.
Studovna
Kromě studovny je tohle taky audiovizuální centrum s kazetovými i cívkovými magneto-fony, na které se přetáčejí různé archivní na-hrávky. Taky videofilmy.
Když se řekne Libri prohibiti, myslí se větši-nou knihovna.
Zvukových nahrávek a videozáznamů jsou stovky, není to jenom knihovna, ale taky archiv a dokumentační středisko. Letáčky, pla-káty, všechno, co souvisí s protikomunistic-kým odporem. Dosud se vynořují nahrávky z osmdesátých let. A ze zahraničí, kde bylo video daleko běžnější. Máme záznamy různých konferencí, z Frankenu a tak. Karel Kyncl při-pravoval videomagazín pro Československo několik let.
Na skříni další cyklostyly, jeden, dva…
Ta nálepka s číslem osmdesát sedm označuje položku z domovní prohlídky.
Takže estébácká nálepka. Myslel jsem, že to je vaše inventární číslo.
Ne, my si exponáty nenálepkujem.
Z knihařských lisů má také každý svou histo-rii. Na tamtom v posledních letech opravuju samizdaty, které se rozpadají. Samozřejmě to musím dělat původní technikou.
Výpůjční protokol
Tady máte recepci…
Tomu se říká v knihovnách výpůjční proto-kol. V červenci a srpnu je zavřeno, jinak při-jde denně pět až deset lidí. Když je jich deset, už je opravdu hodně co dělat. Zájem není je-nom o samizdat, ale taky o exilové tisky, po-únorové i válečné.
Válečné představují jen takový doplněk, když už jste k nim přišli, anebo máte ambice mít sbírku co nejúplnější?
Chtěli bychom mít co nejúplnější i válečný exil, protože to úzce souvisí. Někteří lidé se přece po válce ani nevrátili do Českoslo-venska, protože cítili velice dobře, že to ta-dy skončí, tak jak to dopadlo. Válečný exil máme ze všech možných zemí včetně Pa-lestiny, Indie. Všude byli Češi a všude něco vydávali.
Chodbička
V regálech je opravdu divná směs, nedokážu poznat, co tu shromažďujete.
To nám vyexpandovalo z depozitáře až sem do chodby. Směs: cizojazyčné publikace, za-hraniční knížky.
Nejenom. Vidím nádherné samizdatové Čtr-náctero zastavení Bedřicha Fučíka.
To jsou věci, na kterých se pracuje, které ces-tují odněkud někam a podobně.
Nejdřív ze všeho mně padl zrak na regál s nápisem “Podezřelé Brno”.
Což označuje samizdaty, jejichž původ by mohl být v Brně. Potřebuju si to ověřit u brněnských vydavatelů.
A já jsem myslel, že jsou to třeba estébácké podvrhy.
Od začátku padesátých let se podvrhy dělaly, ale spíš v exilu, v sedmdesátých letech se ty-hle praktiky obnovily. Estébáci vydávali do-konce svůj časopis, který se jmenoval Nový proud – jakože exilový. Vyznačoval se tím, že byl anonymní, a projevovala se v něm snaha rozeštvávat jednotlivé exilové skupiny.
A podvržený domácí samizdat?
Nic takového jsem nezaznamenal. Byla tendence dostat do samizdatu různé pod-vržené články, ovšem není v mých silách zkoumat, co který agent na čí popud na-psal.
Pracovna
Hned jsem si všiml polského “druhého obě-hu”. Taky byste ho chtěli mít co nejkompletnější?
Kdybych chtěl všechny polské samizdaty, po-třeboval bych celý dům. Uprostřed je polička polských bohemik, ostatní je takový průřez, aby byla vidět struktura, kdo a co v Polsku vydával. Máme taky průřez ruským exilem. Na protější stěně jsou anglické a německé knihy, které mají vztah k Československu, a knihy, které se zabývají komunismem jako systémem.
Slovenské regály jsou…
Slovenský kútik. Exilových publikací je poměr-ně málo. Samizdatu je taky málo, mnohem mé-ně než ona třetina, která by Slovensku v Čes-koslovensku příslušela. Na Slovensku fungoval hlavně katolický samizdat.
Vidíte další techniku, tady skenujeme…
Depozitář
Zde bych byl rád co nejčastěji, ale bohužel musím sedět u psacího stolu a řešit něco, co mě vůbec nebaví.
V prostředních regálech zase exil…
Zde řadíme publikace systematicky. V levé polovině jsou samizdaty, v pravé najdeme exilové publikace, uprostřed jsou exilová pe-riodika. V těchto krabicích je asi šest set titu-lů. Největší sbírka na světě. Toho, čemu říkám knihy, i když to vlastně knihy nejsou – knihy neknihy, jak psal Milan Šimečka -, je kolem deseti tisíc. Začínali jsme zhruba se dvěma tisíci.
Určitě jsou dodnes po Praze i jinde nevytěžená ložiska.
O akvizice se snažím pořád, píšu do exilových časopisů a připomínám, že tyto věci mají his-torickou hodnotu. Totéž platí pro domácí sa-mizdat. Čas od času vyjde nějaký článek nebo rozhovor se mnou, což by mělo lidi inspiro-vat, pokud ještě doma něco mají. Sám mám řadu přátel, kteří se dosud nerozhodli a z ně-jakých sentimentálních důvodů na svých samizdatech sedí. Ale časem se taky ozvou, pro-tože všechno patří sem k nám.
Co když je na tom někdo bídně?
Samozřejmě i nakupujeme, od soukromníků a v antikvariátech. Je také možnost takzvané trvalé zápůjčky.
Daří se nakupovat přes antikvariáty?
Je několik antikvariátů, nejen v Praze, kde se čas od času samizdaty objeví a většinou se dostanou do správných rukou. To znamená k nám. Ceny jsou celkem mírné, pokud v nich není zrovna dedikace od Václava Havla. Slyšíte to hučení? To pracuje klimatizace, čili udržujem správnou vlhkost i teplotu, takže -knížkám je tu dobře a mají kolem sebe ka-marádky. Je s nimi dobře zacházeno.
Praha, Brno, to je jasné. A co jiné české regiony? Které jsou pro vás zajímavé?
Otázka na cely další rozhovor. Samizdat v Čechách a na Moravě je úžasný fenomén, a velice málo probádaný! Existují dílčí práce, ale zdaleka nestačí. Sám nemám dodnes před-stavu, kolik vyšlo titulů. Dokonce u přátel se mně stává, že polovina samizdatů, které mají v knihovně, je pro mě neznámá. Třeba ne sám titul, ale jiný opis. Novinky se objevují takřka denně. Rád bych se zabýval olomouckým sa-mizdatem, který mám rozbádaný, tam mě zřejmě čeká ještě celá řada překvapení. A jsou věci, o kterých se ví ze sekundárních zdrojů, ale dodnes jsem je neviděl. Třeba Karlovarské informační listy, které vycházely v sedmdesátých letech.
Dostanete do ruky knihu: stejný titul, stejný přepis, ale vazby jsou různé. To musíte používat policejních metod, abyste poznal, že přepis je týž.
Měl bych znát všechny typy psacích strojů, ale neznám. Porovnávám tedy exempláře, a zda je to tentýž opis, poznám podle překlepů. Není knížka bez překlepu.
Přečtete si občas některou z knih, které střádáte?
Beletrii dlouhá léta nečtu vůbec, ani nově vydávanou, ani samizdatovou. Čtu literaturu faktu a bibliografie.
Myslíte, že by se ve vašich regálech objevily ještě neznámé texty zajímavé literárně, esteticky?
Myslím, že ano. Jsou knihy, o kterých se ne-zmiňují slovníky. Nedávno jsem měl v ruce třeba knížku Mojmíra Klánského, která není vůbec nikde zmíněna.
A ve venkovském samizdatu, nebo undergroundovém?
Určitě. Nedávno mně volal Vlasta Třešňák, který hledá jednu svoji knížku, a ta knížka prostě není.
Jak se jmenuje? Třeba se Třešňákovi někdo ozve.
Knížka se prý jmenovala Hotel Natotata. Vlasta ji napsal v nějakých deseti dvanácti exemplářích a rozdal v okruhu svých hos-podských undergroundových přátel. Ale as-poň víme, že existuje, a hledáme ji.
Pak jsou básníci typu Quida Machulky, kteří psali básně v hospodě a rozdávali je přáte-lům, anebo je donesli domů a opsali ve dvou třech exemplářích přes modrý kopírák a ná-sledně rozdali přátelům v hospodě. Pak už nevíme ani to, že je máme hledat. Ale Marti-nu Machovcovi se podařilo najít – i z pade-sátých let – věci, které se považovaly za ztra-cené.
Poměrně často k nám přijde autor, který hle-dá své vlastní texty – třeba pro knižní vydání. Sám nemá rukopis ani opis. František Listo-pad u nás viděl svou sbírku básní z padesá-tých let a říkal: No, todlecto já doma nemám.
Ludvík Vaculík vám své sbírky dal?
Něco málo, ale jenom duplikáty. Svoji sbírku si drží.
Co je vlastně všechno samizdat? Dnes se to používá, když si někdo něco vydá vlastním nákladem.
Za samizdat se dá pokládat všechno, co vzniklo a šířilo se mimo cenzuru. Když dnes někdo mluví o současném samizdatu, je to nesmysl. Nemáme cenzuru, nemůže být samizdat. A používal bych toho slova jenom pro to, co vzniklo nebo vzniká v komunistických dikta-turách, když pojem samizdat vznikl v Rusku. Pro podzemní tisk ve fašistických či nacistic-kých diktaturách by to bylo zavádějící.
Václav Burian
LN, 25. července 2001