Mezinárodní Report č.7, roč. 6, červenec 2001
Přežije unikátní exilová knihovna?
Jedinečná knihovna „zakázaných knih“ LIBRI PROHIBITI se v 10. roce své existence překvapivě ocitla v existenčních problémech. Z milionové částky potřebné na roční provoz poskytlo Ministerstvo kultury ČR v rámci grantů vloni v červnu pouhých 78 tisíc korun. V listopadu přidalo 100 tisíc a k Ježíšku přisypalo ještě sto. Jak REPORTu řekl duchovní otec a strážce Libri prohibiti Jiří GRUNTORÁD, nebýt soukromých dárců a zahraničních krajanů, musel by už knihovnu zavřít.
Mnozí z dřívějších disidentů, jejichž díla opatrujete, zaujímají dnes slušně honorovaná postavení. Pomáhají
udržet provoz Libri prohibiti?
Někteří pomáhají a někteří nepomáhají. Je přece známý skandál s paní Evou Kantůrkovou, která nám před třemi lety podstatně snížila už přidělenou dotaci. Přesný důvod její nepřízně neznám, ale možná, že plnila jen oficiální linii ministerstva kultury. I když ministr Pavel Dostál nás verbálně velmi podporuje a říká – ano, knihovna je důležitá, je třeba ji podporovat. Ale tím to asi tak končí.
Kteří bývalí disidenti se projevují jako mecenáši?
Na prvním místě musím jmenovat prezidenta Václava Havla, který nás podpořil jednou přímo a podruhé prostřednictvím Nadace Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Mezi dalšími mohu jmenovat prezidentova bratra Ivana Havla, nebo Petra Uhla, který nás podpořil dokonce velmi významně.
Poděkování si zaslouží také dárci z naší společnosti Libri prohibiti a samozřejmě velký dík patří cizině, odkud máme velmi výraznou a stále větší podporu, jak od organizací, tak od jednotlivců.
Byl jste přístupem některých autorů zklamán?
Důležité je, aby nás podpořili svými knihami. Já nečekám od lidí, kteří mají nevelké důchody, že by nám dávali peníze, ale jsem rád, když dostaneme jejich samizdatové nebo v exilu vydané knížky.
Prozradíte, komu vděčíte za loňskou záchranu knihovny?
Vloni nastala opravdu velká krize, protože jsme od ministerstva kultury dostali ani ne desetinu nezbytné roční částky na provoz. Byl to čirý výsměch a bez pomoci zvenku bychom nepřežili. Rád bych poděkoval všem, kteří nás skutečně zachránili před zánikem. Byla to především československá nadace, působící v Americe, American Fund for Czechoslovak Relief. Založil ji v USA po roce 1948 československý
politik Ján Papánek. Potom nám významně přispěla pražská Nadace Charty 77 a spolek českých krajanů Domov ze švýcarské Basileje. Pomohli i jednotlivci,
musím připomenout třeba publicistu Bořivoje Čelovského, který žil v Kanadě, před několika dny dostal cenu Egona Ervína Kische, dotovanou 15.000 korunami, a také tuto částku nám věnoval. Mimochodem, právě tady mám jeho knížku “Politici bez moci” o exilové Radě svobodného Československa. Kdo to nečetl, tak neví, co je exil.
Jakým autorským okruhem je dnes rozsah knihovny omezen?
Je limitován tím, co vyšlo u nás v samizdatu, anebo z pera našich autorů mimo republiku, a co tady nesmělo být za komunismu publikováno. Zahraniční provenience zabírá poměrně širokou periodu, jednak je to exulantská literatura po roce 1948, jednak z exilu v období 2. světové války a máme tady dokonce i publikace z 1. odboje, tedy legionářskou literaturu. Pak jsou tu také zahraniční bohemika, teď už v dost velkém rozsahu, překlady českých autorů do cizích jazyků, a literatura, která se týká komunismu všeobecně, čili nejenom Československa, ale i východoevropských
zemí, Číny, Vietnamu, Kuby a podobně.
Je zde zastoupen samizdat s náboženskou tématikou?
Samozřejmě, máme tu hodně katolického samizdatu od let padesátých až do konce osmdesátých let. V úplnosti jsou tady například edice dr. Oty Mádra, je tu velké množství samizdatových periodik, nejen katolických, jsou tady třeba i jehovistické samizdatové publikace. Některé časopisy vycházejí dodnes a my se snažíme udržet kontinuitu, pokud to je možné.
Co z vašich sbírek můžete doporučit čtenářům katolického tisku?
Rozhodně bych jim doporučoval jeden z nejdůležitějších katolických časopisů nazvaný Studie, který vycházel v Římě. Dnes už bohužel nevychází, ale obsahuje práce mnoha autorů katolického exilu na vysoké úrovni, které jsou stále aktuální.
Jako expert na exilovou literaturu jste pořád v kontaktu s myšlenkovým světem disentu. Jak z tohoto pohledu hodnotíte vývoj po listopadu 1989?
Mohu vám o tom říct pár slov, ale nic veselého to nebude. Já jsem si v letech 1989 – 1990 myslel, že ten pohyb bude daleko rychlejší. Dneska už si to nemyslím a dívám se na to s jistou skepsí. Ono to samozřejmě nějakým způsobem zraje a někam spěje,
ale velmi pomalu. Uvědomil jsem si, že padesátiletá devastace společnosti a lidských charakterů se nevyhojí ani za pět, ani za deset, ani za dvacet let. Že to bude možná trvat dalších padesát let nebo i déle. Přitom nejde ani tak o ideovou oblast, ale především o vztahy mezi lidmi, o nepoučení a nevyrovnání se s minulostí. Není pravda, že nepotřebujeme zpětné zrcátko, nebo jen docela malé, jak říkají někteří, protože pořád na nás vypadávají kostlivci. S dědictvím po totalitě jsme se prostě nevyrovnali a dokonce si myslím, že se ani nepokoušíme vyrovnat. Politici se tomu vysloveně vyhýbají a pokud se o to přece někdo pokouší, jsou to spíše jen jednotlivci. Dělá to nepatrná část občanské společnosti, která vlastně supluje takové věci, které by měly přijít od politiků a které by měl dělat stát.
Představujete si Glauckův úřad, jako mají Němci?
Ano, profesionálně i finančně dobře fundovanou a váženou instituci, jakou mají v Polsku a v Německu, podobnou německému Glauckovu úřadu. Něco takového u nás velmi chybí a úřad s dlouhým jménem (ÚDV) to rozhodně nenahrazuje. Ten je velice impotentní a ani to nahradit nemůže, protože je to pouze policejní orgán.
Co říkáte tomu, že 11 let po ‚sametovém převratu‘ jsou u nás znovu některé tiskoviny zakazovány, a že se to děje dokonce na katolické půdě?
Mně samozřejmě veškeré zakazování už z principu vadí. Ony jsou případy, kdy existuje jakási oprávněnost zakázat publikaci nebo časopis, ale i tam je zpravidla sporné, do jaké míry je takové opatření nezbytné. Mám teď na mysli různé neonacistické časopisy a podobně. Myslím si, že by se neměly zakazovat žádné publikace, pokud vysloveně nepropagují například rasovou nesnášenlivost. Je to snad už i obecně rozšířený názor a zdá se mi absurdní, že by se měl zakazovat nějaký časopis nebo nějaká knížka, protože tam někdo píše, co si myslí. To vypadá jako návrat ke starým časům a v civilizované společnosti by se to prostě nemělo trpět.
Ferdinand Peroutka
Mezinárodní Report č.7, roč. 6, červenec
2001