Nové Knihy č.11, roč. 41, 14. března 2001
Jako doma…
Otevíráte-li okno, nenechávejte toaletní papír v rohu. Kočka jej shazuje a někdy se trefí do mísy! – Dovedl by někdo ze čtenářů odpovědět na soutěžní otázku, v které pražské knihovně lze nalézt na útulné rodinné toaletě tento nápis? Napovíme vám. U jejího zrodu, v roce 1990, byla tato slova:
Jsme přesvědčeni, že jedním z pilířů demokracie je právo občana na přístup k informacím bez jakýchkoli překážek, a snažíme se přispět k naplnění tohoto práva. Abychom takovou službu mohli skutečně poskytovat, musí být knihovna soukromá a nezávislá.
S tímto přesvědčením byla tehdy otevřena knihovna Libri prohibiti, čili “Knihy zakázané”, k jejímž zakladatelům patřili Václav Havel, Ivan Klíma, Zdeněk Urbánek, Ludvík Vaculík, Radim Palouš, Vilém Prečan, Pavel Tigrid aj.
Základem knihovny se stal archivní exemplář samizdatové edice Popelnice, kterou vydával Jiří Gruntorád, a další publikace z jeho majetku – sbírka tehdy tvořila asi 2000 knih, soubor časopisů a dalších dokumentů. Vedoucím knihovny je Jiří Gruntorád, osoba v těchto souvislostech už dostatečně známá.
Dnešní sídlo má knihovna na Senovážném náměstí v Praze 1, kde okupuje byt v prvním patře. Je jí už malý, jak jsme se dověděli, a návštěvníkovi to přichází líto. Knihovna je totiž opravdu soukromá, tím myslíme i to, že svým čtenářům nabízí příjemné domácí soukromí. O to se postará nejen výše zmíněná kočka nebo kuchyňka, kde si můžete uvařit kávu. ale i vnitřní zařízení – stačil starý, vyřazený nábytek, ovšem nápaditě natřený, a především pak výzdoba barevnými artefakty, vytvořenými z odložených předmětů denní potřeby – dílo designera Milana Beránka.
Holá kostra starého deštníku, školní zvonky či vysloužilé zámky od vrat tu nacházejí svůj nový smysl, estetický. Posunují tak čtenáře do jiného světa, v němž život bývalého nekončí, tak jako nekončí život těch dvaceti tisíc knihovních jednotek a víc než tisíce šesti set titulů různých periodik – kdysi s tolika osobními oběťmi usilujících vydupat si alespoň kousek svobody, kousek pocitu, že já, který tohle píšu nebo rozepisuji, čtu a předávám jiným, nejsem tak úplně tím poslušným ubožákem, který se nechal utlačit.
Co s nimi dnes? Jsou vůbec ještě pochopitelné? Vždyť leckteré tyto texty už dávno najdete v knižní podobě v knihovnách jiných. Nad mnohými se podivíme: Tohle že bylo zakázané, proč? Vyjít přece u nás smí už dávno všechno a většinou to lidi moc nezajímá. Nebo kopíráky a průklepové papíry, proč se to vlastně tenkrát netisklo na počítačích…?
Knihovna Libri prohibiti je především historickým archivem, v němž lze studovat či vzpomínat, kam se kdysi ubírala totalita a jak na ni reagovalo svobodné myšlení. Obsahuje české samizdatové edice a časopisy, místní i exilové – i ty nejkurióznější, vydané třeba v několika číslech partou neznámých mladíků, kteří se slavnými nikdy nestali, přesto však tvořili historii našeho vzdoru. Monografie a časopisy prvního a druhého odboje i cizí, exilové a cizojazyčné, dokumentace i archiv. V příruční knihovně najdete tematickou i sekundární literaturu a rovněž je tu audiovizuální oddělení. Knihovna vydala několik publikací a pokračuje v akvizicích. Žádá své příznivce doma i ve světě, kdo má ještě staré samizdatové knihy, noviny a časopisy, gramofonové desky, nahrávky, filmy, brožury, oběžníky apod., ozvěte se! Její zpracované materiály se sice začínají dostávat na internet, ale to neopakovatelné domácí prostředí tam nenajdete. Možná časem zmizí i tady, místa je už málo a uvažuje se o přestěhování…
Jana Červenková
Nové knihy č. 11, roč. 41, 14. března 2001