Týden č. 39/2000, 18. září 2000
Kýž jsem ministerským ředitelem…
O kulturní politice, dvojím metru a (kdysi) zakázaných knihách
Existuje knihovna, která nashromáždila více než dvacet tisíc knih a dokumentů – jinde nepřístupných, existujících už jen v jednom nebo několika exemplářích. Jsou to bývalé zakázané knihy, „libri prohibiti“, písemnosti pronásledované nacisty a bolševiky po celých padesát let.
A nejen knihy. Stačilo je i jen „přechovávat“ a šlo se do lochu – Jiří Gruntorád, vedoucí této knihovny si tak odseděl čtyři roky. Je to zkrátka celý kus české historie, neboť zatímco třeba Poláci stávkovali, věnovali se Češi, stejně jako v národním obrození, spíše psaní. Už jen to vše nashromáždit byl malý zázrak. Navíc vše je odborně zpracováno a knihovna vydala bibliografie exilových periodik a knih, článkovou bibliografii Informací o Chartě 77 a mnohé další – jedná se o desetitisíce záznamů. Mimo jiné napomohla edici sebraných spisů Václava Havla. Není divu, že ministr kultury Dostál se letos o knihovně vyjádřil: „Je to klenot, paměť, kus historie. Něco takového by se nemělo dělat na koleně.“
Co se nenosí
Nu a to vše není daleko od likvidace. Budeme muset jezdit do Paříže, Bruselu, Brém či Londýna a studovat střípky toho, co lze dnes shledat v centru Prahy. Zřizovatelem knihovny je totiž občanské sdružení, mezi jehož členy najdeme Jiřího Grušu, Václava Havla, Ivana Klímu, Evu Kantůrkovou, Pavla Tigrida, a jejíž existence je tedy závislá na darech a dotacích. Jenomže odboj, disent a exil už dávno nejsou populární, spíše naopak.
Nemůžeme se proto divit, že četní disidenti, kteří v dnešní společnosti „uspěli“, se ani ke své minulosti příliš nehlásí. A ti druzí zase smrdí grošem. Josef Škvorecký cítí, že exulanti jsou doma „nevítáni, ignorováni a vylučováni z národního života“. Od starých kádrů přirozeně čekat nelze nic a mladí dynamičtí manažeři mají žaludeční vředy, sídla na Bahamách a jiné starosti. Zahraniční nadace pomalu „konsolidovanou“ republiku opouštějí. Přesto se však vždy nějaké ty peníze našly.
Paradoxy věčné pravdy
Až doposud český stát – ministerstvo kultury a ministerstvo zahraničí – hradil asi třetinu rozpočtu. Vše se ale změnilo s nástupem nové vlády, která argumentuje, že „nejsou peníze“. Tato věčná pravda má ovšem své meze: nevysvětlíme, proč příspěvky nejsou kráceny proporčně. A dále, v případě Libri prohibiti byla situace pro stát až dosud výhodná: o dvě třetiny výdajů se starala veřejnost. Teď ale ministerstvo kultury navrhuje, že by knihovnu postátnilo – ale kde na to chudáci vezmou?
Vnucuje se představa, že za argumentem „nejsou peníze“ se mohou skrývat jiné důvody. Třeba ty, proč nemají sociální demokraté rádi soukromé školy. Stejně jako spolky, sdružení a další veřejnoprávní instituce ani je nelze kontrolovat, usměrňovat a dosazovat do nich své lidi. Libri prohibiti ovšem až dosud žádného placeného zaměstnance nemá. Nejedná se o kontrolu, ale také o dozor. V 70. letech protlačili němečtí sociální demokraté zřízení archivu samizdatového tisku na univerzitě v Brémách, a to právě tam, protože v této spolkové zemi má jejich vláda stabilní většinu. Neboť kdo ví, co se může v takovém archivu skrývat a k čemu lze jeho materiály využít? Chápejme proto zejména ministerstvo zahraničí, že se rozhodlo letos nepřispět ani korunou.
Rady a porady
Návrhy literární rady, pomocného orgánu ministerstva kultury pro udělování grantů v oblasti literatury (většinu jejích členů jmenovala nová ředitelka Eva Kantůrková) byly až do jejího nástupu respektovány. V r. 1999 učinila v jejích doporučeních 18 změn (včetně redukce příspěvku Libri prohibiti na čtvrtinu oproti dřívějšku) a prohlásila: „Rozhodnutí rady byla prostě v některých bodech špatná. Podpora určitých projektů a institucí je i výrazem kulturní politiky a za tu nese odpovědnost ministerstvo. Mé rozhodování není svévolné, ale musí být autoritativní.“ Nedivme se proto předsedovy rady, že podal demisi. Následně si mohl přečíst další prohlášení paní ředitelky o tom, že literární rady „nemohou být orgány tak zcela objektivními, je to sice třináct hlav, ale výrazně profilovaných názorově i osobními sympatiemi“ a že je to ona, která je odpovědná za prosazování státní politiky. Patrně je si jistá, že jen ona je neprofilovaná a bez sympatií.
Čí zájmy?
No dobrá, věřme jí. Ale tyto “hlavy”, právě protože jsou tak rozdílné, se nakonec více méně nestranně shodnout měly, na rozdíl od paní ředitelky. Zvláště jsou-li jí vybírány tak, aby nebyly spojeny s těmi, kdo o granty žádají. Nu a „kulturní politika“, kterou se ohání, je pojem dost neurčitý – buďme pragmatici a berme ji prostě jako návod, komu přidat, komu ubrat a komu …
Ředitelkou Kantůrkovou bylo panu Gruntorádovi sděleno, že někteří krajané intervenovali ve prospěch knihovny na ministerstvu zahraničních věcí a že toto lobbování je pro ni nepřijatelné. „Když těm emigrantům na knihovně tolik záleží, měli by si ji financovat sami,“ prohlásila.
Budiž, ale proč zmíněná osoba jindy argumentuje, že kdyby Obec spisovatelů nedostala to, co chtěla, „způsobila bych tím přinejmenším jisté napětí mezi státem a Obcí spisovatelů, která se iniciativně podílí i na úkolech státní politiky“. Tomu se obvykle říká dvojí metr nebo zase kdo maže ten jede.
Sám ministr by měl být z obliga, neboť jak píše tisková mluvčí ministerstva Dita Fuchsová, on sám o dotacích nerozhoduje, „protože by mohl být někým nařčen, že protežuje své kamarády a uplatňuje svůj vkus (byť by byl sebelepší).“ Takže, byť nechtěně, tato dáma ukazuje na obětního beránka, totiž na naši paní ředitelku. To říká ovšem ona. Dále nám, opět nepřímo, objasnila úlohu zvláštního fondu spravovaného společně ministrem a jeho ředitelkou. Prostě je to tisková mluvčí, která sice neví, co mluví, ale přitom mnohé řekne.
Mluvit, číst… a myslet
Paní Fuchsová, rozhodně prospěšná veřejnosti, i když asi nikoli příliš svému ministerstvu, by měla ovšem vědět, že mezi její povinnosti patří nejen mluvit, ale i umět číst. Naposledy v Lidových novinách (28. srpna) píše, že Jiří Gruntorád by si nejspíš představoval, že stát bude kompletně hradit provoz knihovny. O což nikdy nežádal, ani si to nepřál – kde to četla? A pokračuje: „Počítat s tím, že soukromý subjekt bude stoprocentně financován státem, je nefér.“ Tak co vlastně je fér a nefér, paní mluvčí, vážené ministerstvo kultury?
Zdeněk Vašíček
Týden č. 39/2000, 18. září 2000