Patron č. 9/2000, května 2000
Vrátit lidem paměť
O historii a fungování knihovny Libri prohibiti
Paměť, kontinuita, kontext – slova, jejichž významy v době záplavy izolovaných informací, polopravd i cílených dezinformací nepatří k nejběžnějším. Pro každý establishment představují potenciální nebezpečí, stejně jako instituce na nich založená.
Knihovna Libri prohibiti shromažďuje a zpřístupňuje materiály dvou hlavních okruhů:
samizdat (z ruského sam izdal tj. sám vydal) a exil (z latiny, lidé – a místo – ve vyhnanství, zejména z politických nebo náboženských důvodů).
Historie
“Jakousi knihovnu jsem měl už koncem sedmdesátých let”, vzpomíná duše Libri prohibiti, bývalý disident a politický vězeň Jiří Gruntorád, “tam byly první samizdaty. Už tehdy jsem je sbíral s tím zlým úmyslem, nenechat si je pro sebe, ale šířit je dál. To znamená, že jsem je jednak opisoval, za což jsem tenkrát vyfasoval čtyři roky vězení (1980-84) a tři další ochranného dohledu, a jednak půjčoval přátelům. Záměr byl jasný: vrátit lidem paměť i v tom bezčasí, které tehdy panovalo.”
“Moje ilegální knihovna byla ukryta u přátel, ve sklepech nebo na půdách, a doma jsem měl jenom minimální počet knih, ale i tak byla žeň při domovních prohlídkách bohatá. Z té poslední jsem dostal všechny zabavené knihy zpátky, z předchozích ne, dodnes mám několik desítek knih svázaných motouzem jako přílohu vyšetřovacího spisu u městského soudu v Praze, asi bych si tam měl pro ně někdy dojít,” ironicky glosuje “přízeň” represivních složek minulého režimu Jiří Gruntorád a dodává: “Ilegální knihovna, to není zajímavé, takových lidí bylo samozřejmě víc a většinou skončili ve vězení. Něco podobného fungovalo v Brně, v Ostravě Šavrda s Liberdou také půjčovali knihy a pak si to šli odsedět.”
V roce 1989 už knihovna obsahovala několik tisíc titulů, navíc byla počátkem roku 1990 doplněna navrácenými svazky, takže hromada banánových krabic u Gruntorádových v bytě
povážlivě rostla.
V poněkud lepších podmínkách
“V roce 1990 byli ve všech institucích, kde by takováto sbírka našla uplatnění, bolševici, a ty to zajímalo spíš jako cosi exotického. Nakonec jsme se rozhodli otevřít si vlastní knihovnu, aby ty publikace mohly přinést svůj užitek, protože je v nich paměť národa”, pokračuje J. Gruntorád ve vyprávění: “Kontinuita před i polistopadového záměru je jasná: nashromáždit co nejvíce pramenů, zpracovat je a zpřístupnit všem. V žádném případě nemá jít o žádný exkluzivní klub, či uzavřený archiv pro vyvolené.”
Po velmi složitých jednáních se knihovna otevírala v říjnu 1990, a to v Podskalské ulici na bývalém národním výboru pro Prahu-západ. Jiří Gruntorád tam tehdy “polodivoce” obsadil několik kanceláří. Tento stav vydržel něco přes rok, pak bylo potřeba existenci knihovny legalizovat. Poněkud paradoxně tak daleko později než vlastní knihovna vzniká její dnešní zřizovatel, občanské sdružení Společnost Libri prohibiti, které byla registrováno v dubnu 1991. Prostory na Senovážném náměstí, kde od února 1992 knihovna sídlí pomohla tehdy najít městská část Praha 1.
Činnost
Dodnes unikátní sbírky knihovny jsou nyní desetkrát větší než v roce 1990. Stabilní přírůstek fondů je zhruba tisíc knih ročně, nepočítaje ostatní materiály. Zájem o její služby je trvalý, byť jeho struktura prochází určitými změnami. Zpočátku návštěvníky zajímaly spíše literární texty, např. romány Milana Kundery, ale naprostá většina hodnotných beletristických děl v průběhu uplynulých deseti let vyšla, takže se zájem přesouvá směrem k historii. Knihovna (respektive její materiály) se stala objektem řady tuzemských i zahraničních diplomových prací a disertací. Ty jsou věnovány samizdatu, exilovým nakladatelstvím, historii krajanských komunit v různých částech světa atd.
Hlavní náplní knihovny jsou české samizdaty a exilové publikace z let 1948-89. Řada publikací však tuto dobu překračuje. Jde hlavně o období druhého odboje za II. světové války a knihy i časopisy vydané převážně ve Velké Británii a Spojených státech, ale také třeba v Indii, kde tehdy fungovaly Baťovy továrny. Pro srovnání jsou pak v knihovně i starší krajanské časopisy a malá kolekce legionářských tisků z prvního odboje.
Dalšími, i když daleko méně zastoupenými, tématickými okruhy je samizdatová i exilová produkce slovenská, polská, východoněmecká, ukrajinská a ruská a cizojazyčné monografie.
Audiovizuální oddělení vzniklo v roce 1993 a v současné době jsou zde k dispozici nahrávky nekonformní hudby i podzemních přednášek a seminářů, dále pak videodokumenty a amatérská filmová produkce.
Shlédnout či poslechnout je lze v knihovně, jejíž studovna má 18 míst. Fondy jsou k dispozici bezplatně, využít lze standardních služeb jako jsou rešerše, kopírování a konzultace.
Počítačové zpracování je hotovo pouze rámcově, k dispozici je inventář a některé menší zpracované okruhy. Na rychlejší a komplexnější postup v této oblasti chybí knihovně finanční prostředky. Důležitým výstupem knihovny jsou publikace – mezi nejdůležitější patří Katalog knih českého exilu 1948-1994, článková bibliografie Informací o Chartě 77 a Exilová periodika: katalog periodik českého a slovenského exilu a krajanských tisků vydávaných po roce 1945.
Financování
“Nestojí za mnoho a místo aby se lepšilo, tak se horší. Podíl státu, tj. ministerstva kultury a ministerstva zahraničních věcí, se dnes blíží nule. Před několika lety to byla skoro polovina rozpočtu”, vypočítává Jiří Gruntorád. I na knihovnu – stejně jako na další neziskové organizace – dopadají důsledky špatného daňového zákona. Zdena Gruntorádová k tomu dodává: “To co dostáváme od sponzorů je v podstatě zanedbatelné, největší příspěvky jsou od nadací, kde je potřeba připravit granty na konkrétní projekt, který začne v březnu a skončí v prosinci, pak ho musíme přesně vyúčtovat.” Z grantových peněz ovšem některé důležité položky nejdou financovat vůbec a některé jen zčásti.
Ministerstvo kultury přispívalo v letech 1993-98 průměrně 300 tisíci ročně. Celkové náklady na knihovnu v letech 1992-98 přitom činily pouhých osm miliónů korun Nájem v současných prostorách je naštěstí díky městské části Prahy 1 sociální. Problém je, že knihovna nemůže zaměstnávat “normální” pracovníky, na jejich mzdy prostě nejsou prostředky. Studenti jsou placeni velmi málo (rozhodující je zájem a nikoliv finanční efekt), po škole ovšem tito zapracovaní lidé knihovnu opouštějí, protože se musí něčím živit.
Jinde
Zkušeností komunistického totalitarismu prošly i další země. V bývalé NDR fungují dokumentační střediska, archivy, muzea… “V Polsku je několik dokumentačních středisek” shrnuje své zahraniční zkušenosti J. Gruntorád, “to které jsem viděl, je archiv jednoho časopisu, s galerií a koncertním sálkem a v suterénu je několik místností, kde je archiv samizdatů. Nejde o vysloveně soukromou aktivitu, podporována je i z oficiálních míst. O Maďarsku moc nevím, ale něco jsem viděl v Rusku: Muzeum Andreje Sacharova, a také jednu soukromou knihovnu, která pracuje v ještě těžších podmínkách než my, protože se jim nepodařilo získat ani vlastní prostory. Ovšem na druhou stranu je tam instituce, jmenuje se Memoriál, která má k dispozici celý dům, kde pracuje řada vědeckých pracovníků systematicky zpracovávajících dokumentaci Gulagu. Je tam samozřejmě také archiv, kde jsou úžasné vzácnosti, např. samizdaty z počátku šedesátých let. Tato instituce má zcela jednoznačnou morální i finanční státní podporu, funguje již deset let, má kontakty se světem a vznikla zde řada vědeckých publikací.” Na Slovensku dosud fungují pouze soukromé sbírky, případně uzavřené archivy. V bývalé Jugoslávii měla opozice vždy nějaký prostor, byť se jeho rozsah podle momentálního stavu měnil. Proto tam samizdaty našeho typu, snad s výjimkou různých úzce zájmových tisků, nekolovaly. V Rumunsku byly psací stroje registrovány, zatímco v Albánii je tamní režim považoval bezmála za zbraně; tamní produkce je proto spíš raritou.
Garnitury se mění, paměť zůstává
“Když jsme se loni se Zdenou ošklivě nabourali v autě, uvědomil jsem si, že musím knihovnu lépe zabezpečit pro případ, že by se s námi něco stalo”, sumarizuje poslední dění kolem Libri prohibiti Jiří Gruntorád. Počátkem letošního roku došlo ke změně stanov občanského sdružení tak, aby mohly být vytvořeny výkonné orgány, které předtím chyběly. Na valné hromadě byla zvolena pětičlenná rada, která má předsedu (bývalý rektor University Karlovy Radim Palouš), místopředsedu (ředitel Centra pro teoretická studia Ivan M. Havel) a jednatele (Jiří Gruntorád), dále jsou v radě dr. Oldřich Černý, který zastupuje krajany a exil a Zdena Gruntorádová, jako pracovní opora celého projektu.
Současná situace není jednoduchá – finanční podpora současné mocenské garnitury klesá, o podpoře morální se již vůbec nedá hovořit. K tomu Jiří Gruntorád rozhořčeně dodává: “Jsou to konkrétní lidé – ministři kultury a zahraničních věcí a ředitelka odboru literatury a knihoven – tito tři dělají nepříjemnosti od svého dosazení. Nejen že knihovnu nepodporují, ale překáží jim a vadí, že tady vůbec nějaká občanská společnost existuje.”
Kruh se uzavírá – knihovna Libri prohibiti je totiž nebezpečná pro každý establishment…
Pavel Hlavatý
Patron č. 9, květen 2000